Dvojčata (7. díl)

27. srpna 2008 v 20:02 | Nerminka a Quiquillka ♥♥♥ |  Dvojčata
Yu:
Všechna pohoda se rozplynula, sotva jsem vyšel, ze Shinova pokoje. Na židli seděl Luminor a pohled na něj mi okamžitě připomněl Debrecínu. Tu jsem moc dlouho hledat nemusel (jen umělecky řečeno, tu bych nikdy nehledal!!!), poněvadž sídlila v mém pokoji. Seděla na posteli, v rukou měla nůžky a mojí vestu a něco z ní stříhala.

"To byla moje vesta," zasyčel jsem místo pozdravu.
"No právě, byla," řekla nezúčastněně a stříhala z ní proužky dál.
"Ale já jí nosil rád!" Jestli mě tohle nedožene k šílenství, tak si… No, nemá cenu přemýšlet co by kdyby, protože z tohohle zešílím stoprocentně.
"Stejně už byla roztrhaná."
"To jo, ale to bylo schválně."
"Tohle je taky schválně."
"Jenže do toho se už nemůžu obléct! A co to vlastně vyrábíš?"
"Cožpak to nevidíš? Dávám podobu novému vějíři."
"Jo tak." Najednou mě napadlo něco, co by mě mohlo vykoupit. "Hele, a nemáš náhodou nějakýho přítele v Německu? Já jen aby…"
"No jo, promiň, já jsem úplně zapomněla na Karin! Hned jí jdu zavolat, že s ní končím, tebe mám radši."
"Ale ne, já vám nechci kazit takovej krásnej vztah, to jí nepiš…" ucítil jsem trochu naděje, ale moc dlouho ten pocit netrval.
"Prdlajz, už jsem řekla."
"Ale… já stejně budu chodit na zálety, a to ona určitě ne," dobře, tak to zkusím jinak.
"Kdepak, nebudeš. Teď, když už to vím, tak si tě pohlídám."
"Stejně jí nepiš, vždyť kdo ví, co se mezi námi stane? Stejně je to jenom takovej flirt, věř mi." Doprdele!
"No dobře, já jí psát teda nebudu, ale stejně tě mám radši." Tohle bude špatný. Jdu si odskočit, třeba mě něco napadne.
Nenapadlo. A když jsem se vrátil, Debrecínu jsem nikde neviděl. Zato na posteli ležely dvě hromady mého oblečení. Na jedný byly hnusný, fádní věci a na druhý moje extravagantní zlatíčka. Na jednu haldu přiletělo něco ze skříně. Takže už vím, kde Debrecína je. Vyjel jsem na ní co to s mejma hadrama dělá. Prý jen třídí ty slušný a ty roztrhaný. Za ty "hnusný" mi koupí nový, aby se neřeklo, že se o mě nestará. Z těch divnejch si udělá vějíře.
"Tak to ani náhodou. Víš, jak je těžký něco výstředního sehnat? Vějíře si dělej ze svejch hadrů, ty moje nech bejt!" neovládl jsem se a vší silou (myšleno jako všechnou silou, nikoli silou jednoho parazita, co se rád ubydluje v vlasech), jí odstrčil od skříně. Nacpal jsem zpátky všechno z postele a "trezor" zamkl. Dřív, než stačila něco říct, byl jsem už mimo apartmán. Běžel jsem mimo hotel s přáním, prohlédnout si okolí a na všechno zapomenout.
Musím uznat, že Japonsko je vážně krásná země. Města jsou sice trochu rušný, ale hrozně půvabný. Procházel jsem se po ulici sem tam, občas navštívil nějaký obchod a mířil jsem na kraj města. Hotelu ◘◘, jsem se vyhnul velkou oklikou a kinu taky. Nechci vidět nic, co by mi ji připomínalo.
Vlastně to šlo šíleně rychle. Je tady teprve... je to možný, že je to druhej den? Tak to teda klobouk dolů. Za dva dny stihne všechno posr… ehm, pokazit, zničit mi oblíbenou vestu a psychicky mě zlikvidovat. Fakt mazec.
Šel jsem co nejdál za město a najednou se ráz okolí úplně změnil. Silnice se někam stočila a já jsem šel polem, pořád do kopce. Sice nejsem žádnej romantik, ale tohle by nenechalo chladnýho snad nikoho.
Úplně nahoře byl velkej sráz a pod ním absolutně dokonalý údolí. Slunce zrovna zapadalo a házelo na lesíky a kopce, pode mnou, rudý pruhy. Připadal jsem si, jako v pohádce. Animovaný. Takhle to přece někde bylo! Ta holka stála na kopci, čuměla na západ slunce a… Ohlédl jsem se za sebe. Je to dobrý, žádná obluda, která by se mě chystala shodit a rozbít mi hlavu, tam nestála. Tak príma, tady dneska přespím. Mobil mám u sebe, takže kdyby něco… Sakra! Nemám ho u sebe. Tak to se asi budu muset vrátit. No co, třeba někdy jindy, až mě Debrecína zase naštvě.
autor: Mijuluna
betaread: Nerminka

→ Osmý díl ←

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama