Kristian (2. díl)

20. srpna 2008 v 10:53 | Nerminka a Quiquillka ♥♥♥ |  Kristian
Takže, máme tu další díl Kristiana, po dlouhé době =) Přeji příjemné počtení =)

Ke škole dorazím asi o deset minut dřív, ale všimnu si, že Kris už sedí na schodech.
"Ahoj," pozdravím ho s úsměvem, ale když se na mě otočí, aby mi pozdrav oplatil, ztuhnu. Tak hrozně mu to sluší. Vypadá jako panenka. Trochu se zarazím, když si uvědomím o čem přemýšlím. Jak mě takový blbosti můžou napadat? No jasně, nevypadá nejhůř, ale…
"Tak kam půjdeme?", zeptá se Kris a já se konečně vzpamatuju.
"No já nevím," pokrčím rameny a zamyslím se.
"Moc toho tady není, přece jenom, nejsme ve městě. No, ale máme tu jednu diskotéku, kino, kavárnu, hospodu, park…," začnu vypočítávat, ale Kristian mě zarazí.
"Vezmi mě tam, kam chodíš nejradši," mile se usměje a já tedy souhlasně přikývnu. Už po pár krocích zjistím, že Kris je velice výřečné stvoření. Povídá mi o svém životě v Berlíně. Zjistím, že jeho rodiče se před nedávnem rozvedli a on se s matkou přestěhoval sem do Nienburgu. Neměli totiž moc peněz, protože matka vydělávala málo a proto nemohli platit nájem a tak skončili tady. Jeho babička tu bydlela, než zemřela a svůj domek jim odkázala. Vůbec si nemysleli, že té možnosti využijí, ale bohužel to jinak nešlo. V Berlíně měl prý Kris hromadu kámošů a celkem se mu po nich stýská. No to u mě nehrozí. Já nemám nikoho, po kom by mi mohlo být smutno. Tak dobře, mám rodiče, ale nikoho dalšího.
"Dirku?" vytrhne mě ten melodický hlas z přemýšlení.
"Jo?" zeptám se a čekám, co z něho vypadne.
"Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli je to ještě daleko. Víš, jsem celkem utahanej," odpoví a stydlivě skloní hlavu.
"Ne, už jenom kousek," usměju se na něj a zabočím na lesní cestičku.
Stačí ujít jen pár metrů a objeví se před námi překrásná vyhlídka. Je tu lavička, určená pro turisty, ale sem stejně nikdo nejezdí. Taky komu by se chtělo, do takovýho zapadákova?
"Jsme na místě," oznámím Krisovi a znovu se usměju. Usmívám se teď nějak moc často.
Kris nadšeně zapiští a utíká si sednout na lavičku. Je tak roztomilej…
"Tak sem chodíš nejraděj?" zeptá se, když se trochu uklidní.
"Jo, je tu klid. Dá se tu přemýšlet a nikdo mě neobtěžuje," objasním mu a posadím se vedle něj.
"Je to tu překrásný," vydechne okouzleně.
"To víš, ve městě nic takovýho nemáme. Všude jenom auta a domy… Tady je to krásný."
"Jsem rád, že se ti tu líbí."
Chvíli jen tiše sedíme a pozorujeme západ slunce. Přišli jsme přesně na čas. Cítím, jak se ke mně Kris přitulí, ale nic nenamítám. Nevadí mi to.
Slunce už skoro zapadlo, když se ke mě Kris otočil.
"Dirku, to…já…chtěl jsem se zeptat…ty, máš přítelkyni?" vykoktá ze sebe, s menšíma pauzama a já jen vykulím nechápavě oči, nad jeho otázkou. To se mě zrovna teď ptá na takovou blbost?
"Ne, nemám přítelkyni," odpovím popravdě a trochu se zastydím. Upřímně, ještě jsem s nikým nechodil. Tady v Nienburgu by mě ani žádná nechtěla. Všichni mě tu nenávidí. I když dost dobře nechápu proč.
"A…přítele?" špitne tiše a stydlivě se zadívá do země.
"C-cože?" zeptám se a mám co dělat, abych se nezačal smát.
"Promiň, jestli tě to nějak urazilo, nebo tak…" začne se omlouvat, ale já ho zarazím.
"Ne, to ne, jen mě to zaskočilo," řeknu a teď odvrátím pohled já.
"Aha, takže zřejmě nemáš, jestli to dobře chápu."
"Ne, nemám. Proč se ptáš?"
"J-já…jen tak."
"Aha," šeptnu spíš pro sebe a uvědomím si, že mě ta odpověď zasáhla. Nevím, co jsem čekal. Snad, že se mi vrhne okolo krku? Ne, to je blbost. Já nejsem gay, nikdy jsem nebyl a ani nebudu. Je mi s Kristianem dobře, to jo, ale to je všechno.
"Půjdeme už?" zeptá se po chvíli Kris, "slíbil jsem mámě, že jí ještě pomůžu, s nějakým nábytkem."
"No, jestli chceš, tak klidně můžeme jít," odpovím neurčitě. "A, nechceš třeba pomoct?" napadne mě, zeptat se.
"Dneska už je pozdě, budeme stěhovat jen to nejnutnější, ale kdybys vážně chtěl…"
"Chtěl," ujistím ho s úsměvem.
"Tak se můžeme domluvit na zítra. Stejně toho máme hodně," usměje se a dodá: "Jo a díky. Teda, za to, že nám pomůžeš," dořekne a položí svou ruku na moji, jako projev vděčnosti. Neucuknu, ale celkem mě jeho gesto zarazí. Radši se zvednu a zamumlám něco o tom, že nemá za co děkovat a už se suneme směrem k domovu. Teda k domovům, ne k jednomu.
Celou cestu mlčíme. Rozhodnu se ho doprovodit až před dům, abych věděl, kdeže to vůbec bydlí. Když se pak zastavíme před polorozpadlým domečkem, snažím se tvářit nezaujatě. Myslel jsem si, že je to alespoň nějaký hezký domek, ne taková chaloupka, co vypadá, že se rozpadne jen, když do ní foukne vítr.
"Tak jsme tady," promluví po dlouhé době Kris.
"Tak ahoj zítra ve škole," zamumlám a s úsměvem se vydám domů.
"Ahoj," zavolá na mě ještě Kris a já jsem štěstím bez sebe. Dneska určitě nebudu mít špatný sny.
autor: Nerminka

→ Třetí díl ←

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dark.alesa dark.alesa | E-mail | Web | 20. srpna 2008 v 14:39 | Reagovat

To je fakt moc hezky,doufam ze tentokrat bude pokracko driw.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama