Osudový polibek (5. díl)

27. srpna 2008 v 16:12 | Nerminka a Quiquillka ♥♥♥ |  Osudový polibek
Slavte, dočkali jste se =D Asi už příště neudělám tu blbost, co teď a budu psát kratší díly, abych mohla pokračování přidávat častěji =) Pokud vás to zajímá, mám vymyšlený námět, ke dvěma dalším kapitolovkám, ale asi nejdřív napíšu víc dílů a pak to tu teprve dám, protože jinak nebudu stíhat všechno dopisovat =D Na betaread kašlu, to byste se nedočkali =D Přeji příjemné počtení...
P.S.: Kdo do teď netušil, jaký jsem hovado, tak teď se to dozvíte, pokud budete číst dál =D

V ledničce už nám skoro nic nezbylo, takže někdo musel jít nakoupit, abysme se mohli naobědvat. A hádejte, kdo do toho obchodu asi šel. No jasně, že já. Prej, že teď jsem na řadě určitě já. Pravidelně se totiž střídáme. Stejně si ale myslím, že chodím nejčastěji. Určitě. Ti dva mě prostě sprostě využívají, protože vědí, že já vůl půjdu. Tak na to ať zapomenou. Příště jde Yu, nebo Strify a hotovo. Nemyslete si, já si to pohlídám. Blbce ze mě dělat nebudou! Teď se budu muset s těma taškama táhnout přes půl města. Dobře, přeháním, ale je to pěkných pár set metrů. Zase na druhou stranu, ale můžu říct, že mě bolí záda, aby mi Yu udělal masáž. Jupí!
Položím tašky na zem a odemknu dveře od našeho bytu. Postupně všechno naskládám do předsíně a zase za sebou zavřu. Je tu podezřelý ticho, že by nebyli doma? Chvilku mi trvá, než odtáhnu všechny tašky do kuchyně. Začnu vyskládávat jídlo do ledničky a přemýšlím o tom, kde asi můžou být kluci. Ve chvilce nacpu ledničku a zbytek nákupu nechám na stole. Co se nezkazí, to tu můžu nechat. Rozhodnu se zajít k Yuovi do pokoje, třeba jsou tam. Zaťukám na dveře a když se nikdo neozývá, nakouknu dovnitř. Sakra! Tak tady nejsou. No nic, ještě půjdu ke Strifymu a jestli je nenajdu ani tam, tak na ně kašlu. Přejdu na druhou stranu chodby a znovu zaklepu, ale tentokrát na jiné dveře. Otevřu a…nic. Překvapivě. Taky by mi tu mohli nechat vzkaz, když jdou někam pryč. Tohle člověka dokáže naštvat. Zapadnu radši k sobě do pokoje a asi po minutě zírání na holou zeď, se zvednu a jdu se osprchovat. Přece tady nebudu jen tak sedět. Otráveně otevřu dveře do koupelny a zůstanu stát šokovaně ve dveřích. Přes zavřený dveře, sprchovýho koutu, vidím dvě postavy. Rozhodně nejsem tak blbej, abych nepoznal Yua se Strifym. Do očí se mi nahrnou slzy. Sakra! Tak oni mě nevyužívají k tomu, aby nemuseli chodit nakupovat, ale spíš k tomu, aby si mohli zašukat, když tu nejsem! Tak tohle ne! To jim nedaruju! Se slzami v očích otevřu rychle dveře od sprcháče. Z toho, v jaké situaci je najdu, se mi udělá blbě. Jenom něco zavzlykám, nejsem schopný mluvit. Šlo mi o to, aby si vůbec všimli, že jsem tady. Chvilku na ně koukám a z očí mi proudem tečou slzy. Pak se ale otočím a utíkám pryč, tohle už dál nevydržím. Nejdřív se chci zavřít k sobě do pokoje, ale pak mě napadne, že na vzduchu to bude lepší. Odemknu a seběhnu po schodech dolů. Přeběhnu ulici a zamířím do parku. Tam bude klid. Dojdu až úplně dozadu, k jezírku, sednu si na lavičku a koukám na kačenky, jak si tu vesele plavou. Doufám, že alespoň Yu nepoletí za mnou a nebude se mi to snažit vysvětlit. Mě to totiž naprosto nezajímá!
Ani nevím, kolik minut uběhlo od doby, co jsem si sem sednul. Za tu dobu jsem se stihnul celkem uklidnit a začal jsem o tom všem přemýšlet. Vždyť já jsem Yua, se Strifym taky podvedl. Vlastně jsme na tom stejně. Co jsem taky čekal? A co mě vlastně vedlo k tomu, že jsem si začal se Strifym? Vůbec netuším, co se stalo. A vlastně se to děje pořád. Zřejmě jsme s Yuem až moc stejní. Až tak moc si jsme podobní, že se oba vyspíme se Strifym. To je šílený! Ale, co na tom Strifym oba vidíme, to nechápu. Asi mi už hrabe. Potřebuju pauzu. V hlavě se mi plete jedna informace přes druhou. Půlka z nich mi tvrdí, ať Yuovi zkrátka odpustím a neřeším to, ale druhá půlka mi připomíná, že to zase tak jednoduchý nebude. Sakra! Co mám dělat?
Asi jsem musel na té lavičce, vyčerpáním usnout, protože když jsem znova otevřel oči, uviděl jsem před sebou Yua.
"Lásko, není ti nic?" zeptá se mě a já chvilku nechápu, co se vlastně stalo a co tady dělám. Jenom kývnu a on se usměje. "Bál jsem se, aby se ti nic nestalo," řekne a pohladí mě hřbetem ruky po tváři. Najednou si na všechno vzpomenu.
"Yu, ty a-"
"Strify?" přeruší mě. Přikývnu. "No, víš já… tohle bylo poprvý a slibuju ti, že naposledy. Nevím, co se stalo, ale najednou jsem Strifymu nemohl odolat… Odputíš mi?" řekne tiše a smutně sklopí hlavu. Povzdychnu si.
"Yu, j-já… nemám ti co odpouštět," špitnu a provinile uhnu pohledem.
"Jak to myslíš, Kiro?" zeptá se vyjeveně a chvilku na mě nechápavě kouká.
"No, víš… já… taky jsem mu nemohl odolat," zamumlám a do očí mi zase vyhrknou slzy.
"C-cože?" šokovaně se na mě podívá. "A-ale, j-já… to nechápu," řekne smutně a zadívá se nepřítomně před sebe. "Vždyť, já tě miluju," zašeptá a já ho pevně obejmu.
"Taky tě miluju," špitnu a dám mu letmou pusu na tvář. Chvíli jen tak sedíme v objetí a koukáme před sebe. Ani jeden z nás, nemá sílu, mluvit. Slzy mi už na tvářích dávno zaschly a já se už vůbec nesnažil plakat. Proč taky? Najednou to postrádá smysl.
Začalo se stmívat. Obloha dostala nádech červené a oranžové. Místy přecházela až do žluté, či fialové. Okolo chodily mladé páry a držely se za ruce. Několik z nich, pozorovalo západ slunce. Mnoho z nich se líbalo. Taky jsem najednou dostal neskutečnou chuť, Yua políbit. Zvedl jsem hlavu z jeho ramene a podíval se mu hluboce do očí. Bylo to, jakoby mi četl myšlenky. Naklonil trošku hlavu a já se konečně znovu ponořil do jeho hebkých rtů. Z toho polibku vyzařovala láska a síla, všechno překonat. Nad všechno se povznést. Už jsem si byl jistý, že tohle s Yuem zvládneme. Miluju ho a nechci ho ztratit. Když jsme se od sebe po chvíli odtáhli, slunce už bylo dávno za obzorem. Usmál jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Cítil jsem se neskutečně šťastný. A hlavně milovaný. Pohladil jsem svoji lásku jemně po tváři a když jsem chtěl odtáhnout ruku, Yu mi na dlaň vtiskl "motýlí" polibek. Chytil jsem ho jednou rukou za týl a znovu ho začal líbat. Tak hrozně moc ho miluju! Bez něj bych nemohl žít…
Když jsme se konečně zvedli, byla už pořádná tma. Na nebi svítily miliardy hvězd. Zaklonil jsem hlavu a upozornil Yua na to, jaká je nádherná noc. Přitakal a dal mi letmý polibek na tvář. Ještě jsme se chvíli procházeli ruku v ruce, parkem a povídali si. Bylo to krásný. Najednou jsme si oba měli co říct. Jako by nás to, co se stalo, ještě víc sblížilo. Kromě tmy, však byla i zima. Za chvíli jsme proto zamířili zpátky domů.
Když Yu odemykal, neodolal jsem. Pověsil jsem se mu okolo krku a snažil se ho líbat. Ne, že by se bránil, spíš nevěděl, jestli se má dřív věnovat zámku, nebo mě. Nakonec se mu podařilo odemknout a zapadli jsme dovnitř. Když se za náma zabouchly dveře, začali jsme se okamžitě, vášnivě líbat. Nevnímali jsme okolí a přesouvali se pomalu k obýváku. Měl jsem zavřené oči a navíc jsem šel pozadu, takže se není čemu divit, že jsem o něco zakopl a spadl na zem.
"Sakra! Kdo tu, co dal?" začal jsem se rozčilovat. Až když jsem se zvedal, všiml jsem si, že to, o co jsem zakopl, byl kufr. "Co tu dělá-" zarazil jsem se v půlce věty.
"Strify!" vykřikli jsme oba jednohlasně a rozběhli se do jeho pokoje.
"Strify, co to děláš?" zeptal jsem se a sedl si na postel. Klečel na zemi a balil si už druhej kufr.
"No co asi? Balím se," odpověděl klidně a dál si skládal oblečení.
"Ale proč?" vydechl Yu a sedl si ke mně.
"Proč? Protože vy dva se milujete a já bych vám, akorát kazil krásnej vztah. Nechci, abyste se kvůli mně hádali a nebo se dokonce rozešli," začal vzlykat a já si k němu přisedl a objal ho okolo ramen.
"Ale Strify, neblbni, kam bys asi tak šel? Vždyť my tě máme rádi," začal jsem mu domlouvat, ale zřejmě to nemělo žádnej účinek.
"J-já vím, že mě máte rádi, jenže "jenom" rádi Vy se milujete. Já vám tu nechci dělat křena. Radši se někam přestěhuju. Ze začátku můžu bydlet třeba u Lumiho, od té doby, co se rozešel s Jetsamem, je tam pořád sám. Společnost mu určitě přijde vhod. No a když tak si později najdu něco vlastního, kdybych u Lumiho nemohl dál zůstat," vzlyknul. Objal jsem ho a silně ho k sobě přitiskl. Yu už mezitím taky sedl za náma a držel Strifyho alespoň okolo ramen. Ten se už naplno rozplakal a jeho tělem otřásaly mohutné vzlyky. Šeptal jsem mu do ucha hromadu vět, které ho měly uklidnit a houpal se s ním mírně sem a tam, jako s malým dítětem. Po chvíli se konečně trošku uklidnil. Kousek jsem se od něj odtáhl a podíval se mu do očí.
"Strify, zůstaň tu," zašeptal jsem tiše a přímo před Yuem, jsem Strifyho, bez váhání, políbil…
autor: Quiquilla

→ Šestý díl ←

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dark.alesa dark.alesa | E-mail | Web | 27. srpna 2008 v 16:24 | Reagovat

Ou tag tohle bude jeste zajimawy...;-)

2 scooby-doo scooby-doo | 28. srpna 2008 v 19:18 | Reagovat

to teda...! je to bombááá honééém další dílek plosííím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama